Sarlacc

Vezmeme to od začátku.

První záhada je, jestli je to rostlina nebo živočich. Zatímco v dětství je Sarlacc aktivní predátor, po dosažení dospělosti se z něj stává nehybná jáma. Stejně tak zůstává aktivní, a pokud se kořist dostane do blízkosti jeho chapadel, neváhá je použít. Dokonce má na nich i chuťové buňky. Naopak pod vrstvou půdy skrývá osm úchytných kořenů (chapadel) a tři vyživovací kořeny, pro příjem vody a minerálů ze země.

Jeho způsob rozmnožování také více připomíná rostliny. Po oplodnění vystřeluje spory skrz atmosféru do vesmíru. Zdroje tvrdí, že je gonochorista (rozlišujeme samce a samice)*. Ke spáření dochází až poté, co samec pozře samici a vyplní její „jámu“. Pak oplodní spory a vystřelí je do vesmíru.

Cesta spory je nebezpečná. Může být sražena asteroidem, může být stažena sluncem, nebo dopadnout na nehostinnou planetu. Když naopak přežije a šťastně proletí atmosférou obyvatelné planety, ze spory vyroste larva, která začne nejdříve parazitovat na malých živočiších a poté aktivně lovit. Dokonce je tak agresivní, že pokud se stane obětí jiného predátora a přežije vstup do trávicího traktu, sežere nepřítele zevnitř. Po larválním stádiu přichází nám již známé stádium „zakopání“. Sarlacc si vyhloubí díru, ve které se usídlí a zůstane v ní a roste… Roste, dokud nezemře.

Sarlacc je na potravu velice skromný. Aby neplýtval zdroji, které mu „přistanou“ v ústech tráví oběti i tisíce let. Další minerály získává také z půdy a využívá je maximálně. I tak má několik žaludků. Některé pro trávení potravy, jiné pro uskladnění nestráveného jídla. Trávení bylo pro oběť nesnesitelné mučení, pro jistotu neprobíhalo jen z venku, ale také zevnitř.

Život jednoho Sarlacca je dlouhý – desetitisíce let. Aby se nenudil. Dokázal se učit. Jeden ze způsobů bylo vstřebávání myšlenek svých obětí. Přes nervová zakončení a cévy se napojil na oběti, vysával je a „četl“ je. Podle všeho vědomí mrtvých zůstávalo přítomno i po odchodu „majitele“ a připojilo se tak ke kolektivnímu vnímání Sarlacca. Dokonce i ještě nestrávení jedinci spolu mohli komunikovat přes toto vědomí. Sarlacc ta získal vědomosti a schopnosti mnohých, které mu pomáhaly „předvídat“ chování svých obětí, pokud by chtěli utéct z jeho žaludků, nebo když se je chystal přepadnout a pozřít.





* Jenom moje zamyšlení: Pravděpodobnost, že se vůbec nějaká spora uchytí na obyvatelné (lépe řečeno obývané) planetě uchytí, byla už tak malá. Tím menší pravděpodobnost, že se uchytí dvě. I při délce života několika desítek let, by se možnost spáření blížila přinejlepším k nule. Proto si myslím, že spíš než gonochorista je autogamní hermafrodit – jeden jedinec se dokáže oplodnit sám – čímž opět více připomíná rostlinu. :)
(když se podíváte na první obrázek, můžete najít malého sarlačího samce, to znamená že tvůrci to myslí s jeho vážně)