Vezmeme to od začátku.
První záhada je, jestli je to rostlina nebo živočich. Zatímco v dětství je Sarlacc aktivní predátor, po dosažení dospělosti se z něj stává nehybná jáma. Stejně tak zůstává aktivní, a pokud se kořist dostane do blízkosti jeho chapadel, neváhá je použít. Dokonce má na nich i chuťové buňky. Naopak pod vrstvou půdy skrývá osm úchytných kořenů (chapadel) a tři vyživovací kořeny, pro příjem vody a minerálů ze země.
Jeho způsob rozmnožování také více připomíná rostliny. Po oplodnění vystřeluje spory skrz atmosféru do vesmíru. Zdroje tvrdí, že je gonochorista (rozlišujeme samce a samice)*. Ke spáření dochází až poté, co samec pozře samici a vyplní její „jámu“. Pak oplodní spory a vystřelí je do vesmíru.
Cesta spory je nebezpečná. Může být sražena asteroidem, může být stažena sluncem, nebo dopadnout na nehostinnou planetu. Když naopak přežije a šťastně proletí atmosférou obyvatelné planety, ze spory vyroste larva, která začne nejdříve parazitovat na malých živočiších a poté aktivně lovit. Dokonce je tak agresivní, že pokud se stane obětí jiného predátora a přežije vstup do trávicího traktu, sežere nepřítele zevnitř. Po larválním stádiu přichází nám již známé stádium „zakopání“. Sarlacc si vyhloubí díru, ve které se usídlí a zůstane v ní a roste… Roste, dokud nezemře.
Sarlacc je na potravu velice skromný. Aby neplýtval zdroji, které mu „přistanou“ v ústech tráví oběti i tisíce let. Další minerály získává také z půdy a využívá je maximálně. I tak má několik žaludků. Některé pro trávení potravy, jiné pro uskladnění nestráveného jídla. Trávení bylo pro oběť nesnesitelné mučení, pro jistotu neprobíhalo jen z venku, ale také zevnitř.
Život jednoho Sarlacca je dlouhý – desetitisíce let. Aby se nenudil. Dokázal se učit. Jeden ze způsobů bylo vstřebávání myšlenek svých obětí. Přes nervová zakončení a cévy se napojil na oběti, vysával je a „četl“ je. Podle všeho vědomí mrtvých zůstávalo přítomno i po odchodu „majitele“ a připojilo se tak ke kolektivnímu vnímání Sarlacca. Dokonce i ještě nestrávení jedinci spolu mohli komunikovat přes toto vědomí. Sarlacc ta získal vědomosti a schopnosti mnohých, které mu pomáhaly „předvídat“ chování svých obětí, pokud by chtěli utéct z jeho žaludků, nebo když se je chystal přepadnout a pozřít.
* Jenom moje zamyšlení: Pravděpodobnost, že se vůbec nějaká spora uchytí na obyvatelné (lépe řečeno obývané) planetě uchytí, byla už tak malá. Tím menší pravděpodobnost, že se uchytí dvě. I při délce života několika desítek let, by se možnost spáření blížila přinejlepším k nule. Proto si myslím, že spíš než gonochorista je autogamní hermafrodit – jeden jedinec se dokáže oplodnit sám – čímž opět více připomíná rostlinu. :)
(když se podíváte na první obrázek, můžete najít malého sarlačího samce, to znamená že tvůrci to myslí s jeho vážně)
Ohodnoťte článek:
10 hvězd
3 hlasy
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů
Přečteno: 4246× (dnes 2×)
Komentáře
<p>"I remember the days before Yavin when we were all young, armored with the invincibility of youth and fired by the belief that the Emperor's evil Empire could not win. It didn't, but the cost was more horrible than any of us could have imagined."</p>
I am the holder of the torch, lighting the way
I am the keeper of the flame, soldier of balance
<p>"I remember the days before Yavin when we were all young, armored with the invincibility of youth and fired by the belief that the Emperor's evil Empire could not win. It didn't, but the cost was more horrible than any of us could have imagined."</p>